APUEN

Zatímco léky jsou v Česku pod bedlivým dohledem, zdravotnickou techniku nereguluje nikdo. Nesleduje se, jakých nemocničních přístrojů, za kolik a kam se u nás nakupuje. Ročně jde přitom o investice za dvě miliardy. "Stejný model magnetické rezonance umí nemocnice koupit za 20milionů, ale i za víc než dvojnásobek, pokud nákup udělá přes takzvaného kompletátora, jehož jedinou přidanou hodnotou v celé akci často je, že fakturu prodraží o deset milionů," říká Jozef Rosina, děkan Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT v Kladně. Právě k němu a k jeho proděkanu Peteru Kneppovi se obrací policie pro pomoc.

Jste skutečně jediní, kdo umí říct, zda nemocnice koupila předražený přístroj?

Když chcete předražit přístroj, dělá se to tak, že vypíšete každou součástku zvlášť. A nikdo kromě biomedicínského inženýra nedokáže říct, jestli je to něčím nadstandardní vybavení. Totéž se týká dalších služeb kolem přístroje. Můžete koupit CT za deset milionů, ale dáte tiše dvacet dalších za "obslužné práce" kolem přístroje.

A víte, co je na tom nejhorší? Že na tom vydělá ta zahraniční firma, co přístroj dodává. Proč to neobrátit?

Zlegalizujme to. Řekněme nemocnicím, že smějí dát za daný typ CT dvacet milionů, ale pokud si pan ředitel umí vyjednat cenu nižší, dostane polovinu z uspořené sumy. To je přece motivace, to bychom viděli, jak by ředitelé s dodavateli bojovali!

Zatím si vždycky uměli zdůvodnit, že přístroj není předražený, ale má různé nadstavby, které nutně potřebují...

To je hra. Je to jako s počítačem doma. Jeho kapacita je obrovská, ale využijete z ní 15 procent. A my skutečně víme, co od toho zařízení za ty peníze čekat a co nemocnice využije. Umíme říct, jaká je cena v místě obvyklá a jaký typ přístroje je pro danou nemocnici vhodný. Taky umíme říct, jaké je ideální využití přístroje, tedy že by měl jet na dvě směny pět dní v týdnu, a ne že pacienti čekají dva měsíce na vyšetření.

To není normální.

Vadí nám, že systém je natolik otrlý, že se nám dokonce na stole sešla nemocnicí vypsaná soutěž se stejnými chybami na stejných místech, jaké měla vítězná nabídka...

Všechny ty zakázky jsou za mnoho milionů, nebojíte se, když děláte pro policii taková šetření?

Bojíme. Abychom se chránili, tak například každý z týmu dělá jen nějakou část projektu a je jediný člověk, v jehož hlavě se soustřeďují všechny nitky – pan proděkan Kneppo.

Vy jste přišli s návrhem, že pro ministerstvo vytvoříte nezávislou agenturu, která bude hodnotit ceny přístrojů i jejich efektivitu.

Už padlo nějaké rozhodnutí?

Zatím je všechno ve fázi projektu, i když se ministerstvo tváří vstřícně.

A není to jediný plán.

Teď jsme ministerstvu navrhli, že vytvoříme pro přístroje totéž, co funguje u léků. Už se několikrát stalo, že když lékař operoval pacienta, přístroj člověka popálil. U léků se taky zkoumá nejen cena, ale i to, jaké mají vedlejší účinky. Když pacient dostane po léku průjem, hned se to hlásí. U přístrojů nic podobného není amy bychom chtěli, aby taková databáze pro nemocnice existovala na webu. Aby bylo vidět nejen to, že když chce pan ředitel objednat CT přístroj za 24 milionů a cena obvyklá je 14, že je něco špatně, ale i jaké nežádoucí účinky jeho používání mělo.

Proč je dobré, aby si země regulovala zdravotnickou techniku? Nedávno jsem z úst zástupce výrobců slyšela, že se už dnes přece nákupy regulují – tím, co jsou nemocnice ochotné za ně zaplatit.

Regulace je nutná už proto, že my máme systém obrácený. Nejdřív máme peníze a pak vymýšlíme, co za ně. Příklad jednoho kraje: ten řekl nemocnici, že má 70 milionů korun na investice. A tak pan ředitel skutečně 40 milionů korun naplnil smysluplnými nákupy, ale ten zbytek... Prostě není náhoda, že 17 zemí Evropské unie má své nezávislé agentury na zdravotnické technologie.